Ťapka a dědeček

Autorka příběhu a obrázku: Mirka Pantlíková

Dědeček si vždycky přál pejska, ale nebylo mu to bohužel dopřáno. Babička byla proti a měla k tomu pádné důvody. Dvorek byl malý, zahrádka ani humno žádné, na dvorku bylo plno drůbeže – a pes by byl prý leda na zlobení…

Její averze vůči psímu plemeni byla zásadní, a z části i odůvodnitelná. Kdysi dávno, to byli teprve krátce „vzítí,“ si pořídili štěňátko Punťu. Bylo to zjara, na dvoře se mezi drůbeží batolilo i dvanáct malých káčátek. Po poledni se oba se vydali na pole, a když se k večeru vrátili, doma bylo boží dopuštění. Všech dvanáct káčat leželo pěkně v řádce vedle sebe zardoušených, a původce všeho, Punťa, stál vedle a radostně vrtě ocáskem čekal na pochvalu… Nedočkal se ji, musel bohužel z domu – a navždy… A dědeček se pak už mohl pomazlit leda s králíky nebo s čuníkem…

Stalo se jednou, že jejich mladí, dcera se zetěm, kteří bydlili ve vedlejší vesnici, měli odjet na dovolenou a požádali dědu, aby se jim po dobu jejich nepřítomnosti postaral o oříška Ťapku. Dědeček souhlasil a Ťapku si odvezl domů… Když po dvou týdnech dostal avízo, že se mladí z dovolené vrátili, sedl na kolo a s těžkým srdcem se vydal do sousední dědiny i s psíkem Ťapkou.

Když tam přijel, trochu si s „mladými“ popovídal, něco pojedl, popil a vydal se na zpáteční cestu. Cesta vedla po rovině, jen kousek do kopce kolem sklepů Na Chmelínku musil jít pěšky, takže byl brzy doma. Ale co nevidí? Ťapku, který vesele poskakuje, radostně vrtě ocáskem vítá ho u vrat. Vzal si to, šibal, zkratkou – přes pole, vinohrady, přes kopec Starú horu, přímo k chalupě. Zatím co on klábosil s mladými, Ťapka se vrátil tam, kde se mu zalíbilo, kde našel nové přátelství – i nový domov. A dědečkovi i slza ukápla…

Pozn.: A ta dojemná příhoda s  Ťapkou nakonec přiměla i babičku, aby si psíka také pořídili. A byl to rozumný pejsek. Ten už drůbeží „drobotinu“ na dvorku neděsil, ale chránil ji…

Sdílejte
Napište svůj komentář