VB policista

Autorka příběhu a obrázku: Mirka Pantlíková

Stalo se to v době, kdy naši staří rodiče ještě obhospodařovali záhumenek.

Kdysi v létě, na začátku července, jsme dostali dopis:

Děcka, přijeďte v sobotu k nám, máme důležitú prácu, potřebujeme nutně vyvézt hnůj. Odložit se to nedá, formanka je už objednaná… Mně chytl húser, nemožu se hnút, musíte nám pomoct. Ze srdečným pozdravem děda. Těšíme se s babičkou na vás.“

Když pomoct, tak pomoct… V pátek odpoledne jsme se s mužem – jak nám velela povinnost, vypravili s naším, tehdy zánovním, žigulíkem na Slovácko. V sobotu ráno přikvačili z Hodonína i mladší sestra se švagrem, které dědeček pro jistotu pozval také…

Byla polovina července a po deváté hodině slunce již pořádně hřálo. Mužská část naší sobotní brigády, zabořena v gumových holínkách, nakládala tento „šťavnatý materiál“ do koleček a my jsme ho s mladší sestrou vyvážely na hromadu před dům. K poledni, kdy sluneční paprsky začaly dopadat kolmo na naše pracoviště – a ten „voňavý odér“ se málem nedal vydržet, jsme konečně skončili s touto bohulibou prací… Pak – řádně vydrhnutí a našamponováni, jsme s chutí zasedli k zaslouženému obědu…

Při konzumaci lahodně vonících porcí smaženého králíka s bramborovým salátem jsem dostala nápad: „Co si tak vzít trochu tohoto životodárného materiálu domů a zkvalitnit naši zahrádku?“ Pořídili jsme si ji teprve před nedávnem a úroda nebyla valná… Manžel nebyl proti, souhlasil…

Při odpoledním odjezdu od našich staříčků jsme si tedy na ohrádce našeho zánovního bílého žigulíku odváželi plastikový pytel plný tohoto cenného bioproduktu… Bylo k páté hodině, slunce pálilo a hnůj v plastovém obalu na rozpálené střeše jedoucího automobilu začal pracovat… Začal se nadouvat – nadouval se, nadouval – a přibýval na objemu… Začal praskat ve švech – čirůčky žlutohnědé kapaliny začaly stékat dolů a vytvářet na bílém laku rozpálené karoserie abstraktní vzorečky.

Nedaleko před Zlínem nás zastavila dopravní hlídka VB, aby zkontrolovala doklady a stav vozidla. Všechno bylo v pořádku – až na maličkost. Jedno světlo nesvítilo. Manžel se bránil, tvrdil, že při odjezdu bylo v pořádku – a oni mu kupodivu blahosklonně dovolili, aby je na místě opravil. Odstavil tedy žigulík a začal světlo opravovat. Šlo to ztuha… Bylo pozdní odpoledne, vzduch se tetelil horkem, strážníci strážili, manžel opravoval, plastový pytel na ohrádce se nadouval – a nelibá „vůně venkova“ se pronikavě šířila všemi směry… Jeden z příslušníků VB to nevydržel – a prý:

Pane řidiči, bude to ještě dlouho trvat?“

Hned to bude“ na to muž…

Prosím vás, nechte si to na doma, do Zlína to už nemáte daleko…“

Když jsem řekl, že to opravím, tak to opravím“ na to můj důsledný manžel.

Opravoval a opravoval…

Po osmnácté hodině nastala výměna stráží a naši dva „omámení“ kontroloři se odporoučeli. Za asistence nových posil v zeleném se manželovi konečně podařilo porouchaný reflektor žigulíku opravit, což jsme všichni přijali s povděkem…

Hnůj byl ještě večer uložen v kompostové jámě a později patřičně zužitkován.

Jestli se to v příštím roce projevilo na úrodě si již nevzpomínám, ale na to, jak jadrné aróma rozkládajícího se bioproduktu dezintegrovalo příslušníky DP VB, na to si vzpomínám dodnes.

Mirka Pantlíková

Sdílejte
Napište svůj komentář