Autorka příběhu a obrázku: Mirka Pantlíková

Pan profesor František D… (Dostál) nás měl z dějin umění. Byl to předmět, dalo by se říci oblíbený, nebo aspoň našimi línými a nezralými mozky tolerovaný – ne jako matematika, deskriptiva, fyzika, chemie či jazyk ruský, kterými jsme tehdy z hloubi duše pohrdali.

Díky jeho nekonvenční výuce a zcela neotřelým výrazům, vymykajícím se zcela z odborné terminologie dějin umění, byly jeho lekce lehce zapamatovatelné i pro ty nejzabedněnější a nejlínější středoškolské kebule. Jeho výrazy „pokrývka hlavy barokního šlechtice byla přímo operetně zdobená,“ nebo „na obraze se vyskytují koupající se zcela obnažené děvy lepých tvarů,“ vešly do historie…

Svá výraziva z výuky dějin umění přenášel i do běžné komunikace s lidmi, potažmo i s námi žáky. Začátek hodiny, určené ke zkoušení učiva, zahajoval obligátním rčením: „Jsou zde nějací dobrovolníci?“ Mlčení… „Nikoliv? No tak přijdou na řadu násilníci..“  Musím ale přiznat, že se občas nějací  „dobrovolníci,“ neboli zachránci třídy, přece jen našli, rekrutovali se  zejména z několika vzorných žákyň, mezi něž  patřila i naše spolužačka Milada J… Tato hezká, tmavovlasá, nadaná dívka, chlubící se s tehdy módním drdolem,  si od něj  pro svou sošnou postavu vysloužila přezdívku „Miládka barokních tvarů.“ Škoda, že nás tak záhy opustila, a nedožila se ani naší čtvrté  památné „sešlosti“ – třídního srazu.

Pan profesor František D…, dbalý zásad Komenského „škola hrou,“  v rámci pestrosti a názornosti výuky vyrážel s námi občas do brněnských ulic po různých památkách, výstavách, muzeích, kostelech a podobně. Musím ale přiznat, že jsme toho nebyli hodni – no,  posuďte sami….

Kdysi rozhodl, že namísto  dvou hodin výuky dějin umění navštívíme výstavu obrazů v brněnském Domě umění. Poněvadž jsme měli před tím dvě hodiny takzvaného věcného kreslení, každý z nás nesl pod paží rýsovací prkno. Během cesty se  pan profesor  začal diskutovat s oblíbenou Miládkou –  a ten rozhovor ho natolik  zaujal, že  přestal sledovat, co se děje za ním. Naše klasa ovšem  nelenila. Někdo „moudrý“ navrhl, abychom se za ty dva, pana profesora  a Miládku, zařadili do zástupu, kreslící prkna si dali na hlavu, a tak se  husím pochodem šinuli přes město Brno. Nápad byl samozřejmě okamžitě všemi radostně akceptován…  Velmi vtipné, viďte?  Nacházeli jsme se zrovna na brněnském náměstí Svobody, když se pan profesor D… náhle otočil,  zrudnul, ztuhnul –  a pak   pronesl památnou větu: „No – na vás je teda pohled…To když jde jeden vůl vpředu, ostatní ho musí okamžitě následovat?“ Kuriózní ovšem bylo, že jako první  šel zrovna on s Miládkou, což si v tom  rozčilení neuvědomil…

Že těch zajímavých příhod s ním  bylo povícero, je známá věc. Nezapomenutelný byl například tajný výlet s naší třídou na Brněnskou přehradu. Zorganizoval ho na kterýsi  červnový den –  těsně před prázdninami. „Žáci, zítra půjdeme kreslit do přírody, nezapomeňte si  s sebou vzít plavky. Nikdo se to ale nesmí dozvědět, byla by z toho pěkná polízanice,“ pravil.

Slíbili jsme mu to a po ránu se všichni vydali do Bystrce.  Ovšem,  zatím co se většina z nás – i s vyučujícím, poctivě šplouchala –  a chytala bronz na brněnské přehradě, naši  tři spolužáci se z neznámých důvodů, v nestřeženém okamžiku, sebrali, a vydali  zpátky do brněnských ulic… A nestojte, přímo před naší školou na Husové ulici se  potkali s ředitelem školy. Ten  se prý velmi podivil, kde se tito žáci v době výuky  nacházejí, a žádal po nich vysvětlení.. . Když se ho nedočkal, zavolal si následujícího dne vyučujícího na kobereček…

Tož tenkrát se pan profesor D… opravdu velice rozhněval… V příští hodině DÚ prohlásil, že pochybujíc  o zdravém rozumu této  trojice žáků – uděluje  jim před celou třídou potupný  titul  „volové čtyřrozí. “  Myslím,  si to ti tři skutečně zasloužili.

Ale co… Ponechejme to raději vzpomínkám.  Život letí jako smetí, dneska jsou z nás moudří kmeti. Hlavně o tom nevyprávět  našim pubertálním vnukům…

Sdílejte
Napište svůj komentář