bouřka

Autorka příběhu a obrázku: Mirka Pantlíková

“Červen mokrý, studený- sedlák krčí rameny.” (Z lidových pranostik)

Kdo ví, jestli to dnes, prý v době klimatických změn, ještě platí. Dříve, za našich mladých časů, to platilo určitě.

Spodní částí naší dědiny N… se tehdy táhla hluboká zmola. Dnes je již po provedení kanalizace částečně zasypaná, částečně vyschlá. Tenkrát se do ní sbíhaly splašky z celé dědiny. Když zapršelo, odtékala voda jejím hlubokým korytem až na Chmelínek, do potoka Trkmanky. Po většinu roku, kdy bývalo obvykle sucho, klikatil se spodkem zmoly úzký járek, budící zájem hus, kačen – a nás, děcek. Hrát si tam, to byla naše zábava. Stavěly jsme si na něm hráze z bláta a mazlavých kamínků, ze skleněných, porcelánových i kameninových střepů, tak jak je tam přinášela větší voda.

Horší bylo, když se přihnala letní bouřka s průtrží mračen. To se pak hlubokou zmolou valila spousta vody, která brala všechno, co jí stálo v cestě. Kačeny, husy, části plotů i různých dřev z humen, cihly, zemědělská nářadí a podobné věci. Proto, jakmile se zatáhlo a oblohu začaly křižovat blesky doprovázené hromobitím, svolávaly hospodyně husy, kačeny, drůbež a děcka – „všecko dom!“ Většinou se podařilo dostat vše včas pod střechu – až na ty děcka…

Náš výlupek, nejmladší brácha, nebyl nikdy k nalezení. Jednou jsme ho před takovou velkou vodou šly hledat. Každá jiným směrem. Moje dvě mladší sestry do dědiny, já na kopec. Vylezla jsem na Starú horu – a tam, z horní cesty nad vinohrady, se dívám směrem dolů, k Haltýřům. Pole Na Boudným, od mlýna k potoku Trkmance, bylo tehdy jedno velké oranisko. Najednou vidím maličkou postavičku v puntíkovaných tepláčkách, jak tam tlačí dětský trakářek. Dodnes mi leží v hlavě, jak se tam s ním doprostřed toho velikého lánu oraniska tenkrát mohl dostat…

A pak mi někdo tvrdí, že strážní andělé neexistují. Existují – a slouží dobře, za letních bouřek a lijáků chrání malé děti…

Sdílejte
Napište svůj komentář